sobota 13. února 2016

Bitching about...fitness and stuff


  Poslední dobou se nám tu rozmohl takový nešvar. Fitness. Bombarduje mi fb zeď od rána do večera, a tak jsem se rozhodla, že se k tomu taky vyjádřím. Jelikož jsem za svůj život byla schopná hodně zhubnout i hodně nabrat a lidi se mě na chatu ptají, co mají jíst a cvičit, tak čtěte, najdete tady odpovědi na otázky, které vás ani nenapadly. A protože jsem si prošla všemi érami fitness, chodila do fitka v době, kdy dnešní fitnessky ani nevěděly, co je protein; běhala v době, kdy ještě neexistovaly aplikace do smártfounů (ani smártfouny), takže by dnešní běžci pravděpodobně ani nechápali, proč jsem takovouto činnost vytvářela; myslím, že k tématu mám co říct.

Strava
 Ti, kteří se s fitness již seznámili, asi tuší, že cesta k dokonalé postavě začíná v kuchyni. Co ale nechápu je ten trend platit nehorázné peníze člověku, který vám řekne, co a kdy a jak máte jíst. Pokud jste "běžný uživatel jídla pro denní potřebu" a nemáte nějakou zvláštní nemoc vyžadující speciální dietu, nejste vyloženě profi sportovec nebo dokonce kulturista/bodyfitnessák (tím pádem potřebujete trošku odborněji sestavit jídlo tak, abyste v den soutěže byli prakticky na pokraji vyčerpání, dehydratace a podvýživy a přesto nezkolabovali, s nadhledem ;) ), proč si, proboha, myslíte, že někdo zná vaše tělo líp, než vy sami? Přijde mi to jako hit tohoto milénia, že odpovědnost za vlastní zdraví hodím na lékaře, odpovědnost za vlastní vzdělání hodím na školu, odpovědnost za vlastní chování hodím na výchovu a odpovědnost za to, co žeru, na výživového poradce. Hlavně nad ničím moc nepřemýšlet a nechat se vláčet, ostatní určitě dobře ví, co je pro mě nejlepší, nejspíš na to dokonce mají papír!


 Co když vám řeknu tajemství, že vy sami máte jedině schopnost rozpoznat, co je pro vás dobré.
 Je jasné, že jestli trávíte posledních pár let tím, že třikrát týdně se rvete mekáčem a denně vypijete xx šálků kávy s cukrem a litr koly jen proto, abyste se udrželi vzhůru, už asi moc naladění na svoje tělo nebudete. Co tedy udělat? Je to hrozně těžké, skutečně exaktní věda! Stačí přemýšlet! (a to bolí!) Přemýšlet nad tím co jíte, kdy jíte, proč to jíte a jak se pak cítíte. Každé jídlo, které vložíte do úst, by mělo mít svůj smysl a něco vám přinést. At už zdravé tuky, komplexní sacharidy, bílkoviny, vlákninu nebo vitamíny. Jestli má váš snack minimum těchto věcí, je to jen ztráta času a nesmysl, který je z mého pohledu prakticky nejedlý (prakticky všechen fastfood, sladkosti, jídla, která jsou víc umělá než normální, jídla plná mouky a ztužených tuků...však snad rozpoznáte zdravé jídlo od toho na dvě věci, nebo už si nevíte rady ani s tímhle? ;) selský rozum). Stejnou pozornost pak věnujte tomu, co pijete. Za nějakou dobu vám musí být jasné, kde děláte chybu, pokud stále nehubnete nebo dokonce tloustnete. Nebo prostě pokud jste nespokojeni s tím, jak vypadáte. A změňte to. Vy sami a bez výmluv.

Já a strava
 Já jsem byla zatažena do hubnoucího 'průmyslu' zhruba ve čtrnácti letech, kdy mi, hezky česky řečeno, narostla prdel. Vypěstovala jsem si anorexii ze které jsem se následně dostala, a pak jsem se s váhou potýkala celá léta, s rozhozeným metabolismem jsem zkoušela všechny možné osvědčené diety.
Nalevo, já aka mastodont, se sedmdesáti kily v devatenácti, napravo patnácté, anorektické narozeniny s devětatřiceti kilogramy.

 Po letech přibírání a krátkodobého hubnutí jsem došla k poznání, že to není pro mě. Že konkrétně na mě především vůbec nefunguje to, co se masivně doporučuje - jezte malé porce, pětkrát a vícekrát denně, važte si jídlo etc... Z tohohle systému jsem byla několikrát regulerně v depresi. Já se prostě musim nažrat pořádně a taky mi musí pořádně vytrávit. S jídlem pětkrát denně se cítím hrozně. Takže jsem si přišla na vlastní metodu, jím jen tehdy, když mám fakt hlad. Vychází mi to cca 2-3x denně a jsem naprosto spokojená. Na jedno posezení jsem možná schopná toho sníst víc než urostlý muž, ale mně to tak prostě vyhovuje, postavu mám jako nikdy a sportovní výkony též. Až dlouho po tom, co jsem se takhle začala stravovat, jsem objevila, že už podobný způsob stravování někdo zpracoval a dal mu název IF (intermittent fasting), takže nejsem jediná, kdo je takhle nastaven. Bude to fungovat vám? Nevím, na to si musíte přijít sami. Možná tak nějak tušíte, jak jste nastaveni. Ale jestli si myslíte, že lépe to za vás tuší někdo jiný, tak je něco vážně špatně.
 I po extrémním nažrání (večeře), to celkem ujde. 24 let.

Určitě není na škodu se sám vzdělat a najít si pár článků o tom, jak vařit nebo jak jíst. Obzvlášť pokud vážně slepě tápete, jestli je ráno lepší dát si ovesné vločky s oříšky, nebo tři čokoládové muffiny. Nebo se nechat inspirovat nějakými recepty, které neobsahují smažák a svíčkovou se šesti. Důležité je, z mého pohledu, zbavit se zlozvyků ve stupidním jíde a dál už se nechat vést vlastním tělem. Je to cesta na celý život, tak si ji udělejte fajnovou a tělo vám to oplatí. Přemýšlet u toho! Pak se z toho stane nový zvyk a všechno bude dobrý!

Cvičení
 Ano, to je samozřejmě také diskutovaná složka fitness lajfstajlu. V tomhle se zaměřím spíše na dámy z toho důvodu, že mám lepší přehled o tom, co jsou slečny schopné ve fitku, a nejen tam, vymyslet.
 Naštěstí už pomalu přechází ta vlna, kdy se věřilo, že kardio a hlídání tepové frekvence vám magicky sežere všechen tuk. Je to asi pět let zpátky, co jsem i já, mastodont vážící cca 70-73kg na 159cm, běhala deset a víc km denně s tím, že zhubnu. Ve fitku jsem tahala hlavně na co nejvíc opakování, co nejmenší váhu, abych neměla moc velké svaly. Samozřejmě se vůbec nic nestalo a způsobovalo to frustraci. (V tomto bodě je nutno poznamenat, že jsem byla sportovec od malička a jsem od dětství zvyklá se hodně, hodně hýbat. Pokud jste se nikdy nehnuli a ted začnete běhat nebo dělat jakoukoliv činnost, velmi pravděpodobně zhubnete. Pokud jste na fyzickou aktivitu zvyklí, tak si dřív odrovnáte klouby, než shodíte nějakou váhu usilovným kardiem). Přesto jsou stále ve fitness centrech k vidění exempláře, které tam hodinu pobíhají na páse a pak dají "něco na bříško" a odvezou se autem domů. Nejlépe na oběd. Chyba. Klidně si běhejte, pokud to děláte rádi, já se sem tam stále ráda proběhnu, ale nečekejte od toho zázraky.

     Bříško
 "Něco na bříško" je kapitola sama pro sebe. Průměrná bitch z kanclu nemá dostatečnou oporu ve svalstvu ani na to, aby stála rovně a nehrbila se, a pak přijde do fitka a jede tam sklapky jak zběsilá. Dámy, netaháte to břichem. Vážně ne. Ženská se sedavym zaměstnánim, která se nevěnovala nějakému sportu, prostě nemá dost silné břišní svalstvo na to, aby jím mohla efektivně něco zvednout. Ženské tělo je od přírody vykonstruováno k rození dětí, proto i břišní svalstvo je o dost slabší než u mužů, aby se v případném těhotenství hezky a pěkně natáhlo a nekomplikovalo porod (matky se sixpackem se jistě rády podělí o zkušenosti s císařským řezem). Je tedy dobré ze začátku nějaké takové svaly vybudovat, ať už komplexními cviky (googli) nebo cviky vyloženě na core "střed těla" (opět googli) atp. Jít intenzivně cvičit sval, který ani nemůže takto zabrat, to je dobrá cesta k zablokovaným zádům a tak podobně. Nestavte barák od střechy. Napřed něco vybudovat, a teprve poté to procvičovat.

   Mysl v oblacích
 Bezmyšlenkovité cvičení. K tomu krátce. Už jsem viděla dost slečen si u cvičení číst nebo smskovat (o focení nemluvě :D ). Ne, takhle to nefunguje. Procítit každý sval a každý pohyb je základ. Jakmile se na svoje svaly nesoustředíte, nebudete mít nikdy jistotu, že vám zabírají ty svaly, které mají.

  Činka s víc jak pěti kily = nepřítel každé  ženy?
 Strach z těžkých vah. Plno holek si myslí, že když si na činku nahodí o něco víc tak, aby jim ten cvik byl až nepříjemný, budou jako kulturistky. Ten strach je asi stejně opodstatněný, jako bát se toho, že náhodou vyhraju olympiádu ve sprintu, když si půjdu párkrát týdně zaběhat. Takhle to skutečně nefunguje. Těžké železo naopak progress urychluje a tvaruje hezkou, atletickou postavu u žen. Nehledě na to, že svaly ve fitku vypadají často drsně, a potom, když nejsou v tenzi, tak postava vypadá pevně, ale ne nadřeně.

sem bych dala cardio vs. weights 

A ještě pro srovnání...když nemám svaly v tenzi, tak si opravdu nemyslím, že bych vypadala humpolácky a nadřeně, přestože se silovému tréninku věnuji.

  Trenér ano, či ne?
  Na rozdíl od výživových poradců, tady už bych zbystřila, jelikož něco se může zkurvit velmi rychle. Poslouchat své tělo i v tom, co se týče cvičení ve fitku si může dovolit, z mého pozorování, určitá skupina lidí - a to jsou ti, kteří jsou zvyklí věnovat se nějakému sportu náročnému na koordinaci pohybů (tanečníci, gymnasti, baletky, fighteři z bojových umění, krasobruslaři...). Ti jsou zpravidla zvyklí provádět pohyby správně a v takových úhlech, aby si nevyhodili klouby, nezkřívali páteř a různě jinak sami sebe nepoškodili. Nemělo by se jim pak stávat ani ve fitku, že budou něco tahat pod blbym úhlem, blbym svalem... Když něco nepůjde, jsou sami zvyklí vycítit, že ten cvik prostě není úplně ok. Ostatním bych spíše doporučila, ať na ně někdo ze začátku dohlíží. Na rozdíl od jídla, fitko není něco, s čím bychom se od narození stýkali denně a mohli jsme tak vypozorovat, co dělat.

A nejčastější dotaz: A co teda dělat, abych zhubla?
 První pravidlo je, že špatnou stravu nepřecvičíte. Pokud máte s váhou problémy, tak nečekejte, že když budete nadále prasit, budete mít krásnou postavu po pravidelném mučení se ve fitku.
 Ze cvičení se mi pak na formování postavy nejlépe osvědčily tři věci - HIIT (high intensity interval training), pro mě v oblíbené formě Insanity a ostatních programů od Shauna T. K tomu fitness a těžké váhy v něm. A nejlepší je kombinovat to s pořádným strečinkem. Ten nikdy nezanedbat. Já se ráda věnuji joze, která mi i v ostatních aktivitách zase posunula o kus dál.
 A zlaté pravidlo - Přemýšlet u všeho, co děláte. Vzít na sebe plnou zodpovědnost v tom, co se týče vaší stravy a životního stylu, zdraví a tělo máme jen jedno, tak se k tomu tak chovejme. A trénovat naplno. To je celá věda.

čtvrtek 15. října 2015

Bitching about.... Libra

Ach Manon, Manon z Arasu
Manon je moje umřít pro krásu.

Váha je mužské, vzdušné znamení, jehož vládcem je planeta krásy, Venuše. A opravdu, krása a Váhy, to jde dohromady. Ať už jde o oblékání, literaturu, hudbu, krásy přírody, ducha a těla, Váha krásu vyznává a miluje ve všech podobách.
Kdo by na oplátku nemiloval Váhy? Jsou to okouzlující společníci. Intelektuální, bystrá mysl, často sečtělá a s širokým rozhledem, bohatou slovní zásobou, zpravidla doplněná nějakým ušlechtilým zájmem, ať už o již zmíněnou literaturu nebo umění. Pokud na to mozkovna nestačí, pak tento ušlechtilý zájem bude jen móda.
Ve společnosti je Váha jako ryba ve vodě. Flirt a koketerie je její druhé jméno, jak správně zapůsobit na lidi, to ví Váha prakticky od narození. Díky tomuto daru je Váha zdrojem drbů pro celé okolí, navíc, drbání jí baví. Navodí pocit spřízněné duše než bys řekl švec a cizí lidé se během chvíle cítí jako důvěrní známí, ochotni na sebe vyzradit tajemství do třetího kolene. Nutno podotknout, že tato tajemství budou u Váhy v bezpečí..alespoň do té doby, než se Váze naskytne příležitost si jejich vyzrazením notně přilepšit. Pak by s diskrétností u Vah neměla počítat ani nejbližší rodina.
A já pár Vah v rodině mám. Dalo by se říct, že dokud jde všechno jak po másle, je s Váhou radost žít. Díky svým rozsáhlým sociálním sítím dovede plno věcí zařídit (nebo spíš na to má vždy ty správné lidi, kteří to zařídí), je vždy vtipná a konverzace odlehčená, a to i konverzace na vážná témata.
 V přítomnosti Váhy se prostě musíte cítit dobře a uvolněně, ať už se vám to líbí nebo ne. S Váhou se opravdu můžete bavit bez rozpaků o čemkoliv a bude vám zpříjemňovat život po mnoha stránkách.
 Pokud ale jde vše tak, jak má. Jakmile se dostaví problém, je Váha rázem jiná a tady se teprve projeví druhá stránka její povahy. Váhy jsou zamilované do krásy a harmonie, tak běda jestli tu harmonii něco naruší! Její absolutně rozčilující nerozhodnost a neschopnost problémy řešit jakkoliv jinak než stagnací a čekáním na to, až to nějak dopadne. Nejhorší, co Váze můžete udělat, je postavit ji do situace, kde jsou dvě strany a ona si musí jednu vybrat. Většinou se jí ale povede nevybrat si i tak.

Příklad ze života:
Já: „ale tohle prostě dál nejde, já a xx stojíme proti sobě a ty se bavíš s oběma. Jednou přitakáváš xx, a pak přijdeš za mnou a přitakáváš i mně, když tvrdíme úplně odlišné věci.“
Váha: „hm, hm, to máš pravdu, no, to s tebou souhlasim“
(už je to čtyři měsíce, situace dodnes nevyřešená)

Váha si to prostě u lidí primárně nechce rozházet. Nikdy a u nikoho. Nikdy totiž nevíte, kdo se vám bude hodit.

Zcela jiná situace ale nastává, když se problém týká přímo Váhy. Tady zrozenec tohoto znamení chladnokrevně kalkuluje, co je pro něj nejvýhodnější a nejlukrativnější řešení. Váha dovede odpustit i nevěru, když na to přijde. Ale nevěrník musí zaručovat něco, co si bez něj Váha sama nezajistí, jakýkoliv ceněný benefit, ať už sociální výhody, finanční záruky, něco lákavého v plánované budoucnosti.... Nevěrník pak může čekat pravděpodobně scénu, aby si uvědomil svůj prohřešek a polepšil se, ale vzápětí se nic nezmění. Dokud má tedy onu směnnou vlastnost. Jakmile se Váha zabezpečí sama a lépe (anebo když si najde výhodnější lidský zdroj požadované komodity), dá mu vale.

Shrnutí na závěr:
S Váhou je radost být. Umí být milá a roztomilá, společenská, krásná a reprezentativní. Vždy bude působit upraveně, vyrovnaně, nad věcí...a mnohá další plus. Dávejte si ale pozor, ať máte stále co nabídnout. Jakmile se naskytne někdo, kdo toho bude mít v rukávu víc, dá přednost lukrativnější nabídce. A díky výše vypsaným vlastnostem nemá Váha o nápadníky nouzi. Nutno mít stále na paměti, že Váha vypadá, že by se pro ostatní rozkrájela, v první řadě jí ale vždy půjde o sebe, vlastní prospěch a o to, aby mohla sedět s hlavou v oblacích a nohama v teple, ať to stojí, co to stojí.







sobota 20. června 2015

Poklidný výlet do Thajska, III. část

 Už nám zbývalo pár dní do konce našeho pobytu a užívali jsme si je, v rámci Michalova stavu a stavu našich peněženek, jak nejvíc jsme mohli. Ty nejlepší věci jsou prý zadarmo (ty druhé nejlepší jsou pak velmi, velmi drahé), a tak to také bylo. Zvládli jsme projet plno vyhlídek a krásných míst, těšili se z všudypřítomných úsměvů místních a vážně jsme byli šťastní jak blechy .... Ale to vás nezajímá, protože se těšíte na další katastrofy.
 Neměli jsme peníze na letenky do Bangkoku. Ani funkční účet, na který by nám případný dárce mohl zaslat kýžený obnos. Už jsem si myslela, že tam snad budeme muset doplavat. Ale nakonec nás zachránil Michalův klient a náš kamarád, kterého snad seslalo samo nebe, byl tak hodný a letenky nám zaplatil z Evropy. Takže už jsme měli vyřešený odlet a mohli jsme v klidu propadat depresi z něj.
 Na letiště jsme od našeho hotelu odjížděli v pět hodin ráno, pro oba dva úplně úžasná doba, protože naše mozky zpravidla fungují minimálně do deseti dopoledne jen na autopilota.
 Michal pobral všechny své věci, kufr, tašku přes rameno, malou buzitašku na doklady a oblek, který si v Thajsku nechal ušít a nesl ho v obalu zvlášť. Dojeli jsme na letiště, nechali se v klidu odbavit, šinuli jsme si to ke gateu... A tam si Michal všiml, že jsem na něj nedávala dostatečný pozor a nepřipomněla mu, ať si z taxíku vyndá oblek. Odkulhal tedy hledat telefon (měli jsme jediné štěstí, že nás vzal taxíkem náš recepční, tudíž byl dovolatelný). Letiště na Samui je to nejkrásnější, které jsem kdy viděla, vypadá jako park. Hodně velký park. A tak tam Michal lítal, až jsem ho ztratila z dohledu a vůbec jsem nevěděla, v jaké fázi se oblek právě nachází. Čekala jsem u gateu. Ptala jsem se průběžně stewardek, kolik má Michal ještě času. Na odpovědi "pět minut" jsem požádala, zda by to mohly trochu pozdržet. Naštěstí mi vyhověly. Po dalších asi deseti minutách jsem už přemýšlela, jestli odletět bez něj. Nakonec to ale zvládl s chlupem, prošel detektorem, kde mu vyndali jen deset litrů zapomenuté  kosmetiky z příručního zavazadla a mohli jsme letět.
 V Bangkoku se nic zvláštního k hlášení nestalo. Nalodili jsme se, letěli jsme v klídečku do Istanbulu. Let je to dlouhý, udělá se umělá noc a spí se. Podřimovali jsme se zbytkem letadla, když nás najednou ze snění drsně probudil kravál. Dva muži (muslimští, hodí se poznamenat), drželi třetího (vzezřením Japonec) a vlíkli ho směrem ke kokpitu. Hlasitě něco hulákali a chovali se velmi agresivně. První dojem byl ohromný šok, sice vím, že ne každý muslim je terorista, ale každý terorista je zpravidla muslim, a tak jsem si, stejně jako zbytek spánkem omámených cestujících, udělala obrázek, že Japonec je asi rukojmí a ti Turci ho vedou ke kapitánovi.
 Když jsme se z šoku jakž takž probrali, pochopili jsme, že Japonec jen okrádal spící turisty a hrdinní Turci mu v tom zabránili. Nicméně zážitek to byl silný.  
 Přistání v Istanbulu bylo jako facka. Opět šklebící se lidé, hluční, nerespektující osobní prostor, drzí a smrdící. Doufám, že do Turecka už nikdy nebudu muset. Měli jsme na přestup 19h, a tak Michal zabookoval hotel v blízkosti letiště. Proto nás prvních šest taxíkářů poslalo rovnou do prdele, protože za těch pár kilometrů by se jim nepodařilo nás tak sedřít z kůže. Sedmý taxikář už nás vzal.
 Po přijetí do hotelu (normálně 4*, 6500 Kč na noc, s bookingem pro nás levnější o víc jak dvě třetiny, ale to podotýkám jen pro představu, že by člověk v takovém honosném hotelu očekával nějaké slušné jednání) se nás dočkalo uvítání od recepčního, který na nás opět dost agresivně vyjel, že naše rezervace byla zrušena, protože Michalova uvedená karta nefunguje, a že teda neví, jestli nás ubytuje. A že to, že Michal bude platit jinak, ho nezajímá. To se můj milý rozčílil, jelikož žádné upozornění o stornu rezervace nepřišlo, a že jde volat bookingu a bude si stěžovat na služby. Načež nasraný recepční zkrotl a za neustálých keců nám dal jeden kamrlík.
 Tou dobou jsem se už sotva držela na nohou, protože jsme tentokrát v letadle měli sedadla v uličce a na mě fučela arktická klimatizace. Do toho jsem měla už dva dny zaskříplý nerv v zádech, kterému moc nepomohla hodina thajského boxu poslední den před odletem, a tak jsem se na postel těšila jak náš prezident na becherovku.
 Michal odešel prozkoumávat hotel (sauna, vířivka, terasa...) a já jsem mezitím dostala horečku a nesnesitelnou bolest v krku. Postel byla na dvě věci, měkká tak, že se člověk propadl o půl metru, když si na ní lehnul, moje záda se ozvala ještě víc. A tak jsem vzala přehoz z postele a ustala si na zemi.
 Když Michal přišel, sdělil mi báječnou zprávu, že se seznámil na hotelu s funebrákem. Ale hlavně to byl člověk, který procestoval celý svět a upozornil nás na to, že istanbulské letiště je velký bordel, a že je vhodné abychom tam dojeli tři hodiny před odletem. On sám měl na šestou domluvený odvoz za tři eura(hodně slušná cena), a prý rád pojede s námi, tak alespoň něco.
 Ráno jsme se rychle sbalili, rádi, že pojedeme s funebrákem, protože jsme měli posledních pět eur. Když jsme došli na recepci, tak jsme akorát dveřmi viděli funebráka nastupovat a odjíždět z hotelu. Takže tohle nevyšlo a my jsme se mohli jen modlit, že další taxi si nevezme víc než pět euro.
 Naštěstí taxík nás vzal na letiště přesně za pět eur. Protlačili jsme se tedy nepřehledným letištěm a čekali na let u příslušného gateu. Když tam ještě 20min před odletem nikdo, krom nás a pár Japonců, nebyl, začalo to být divné. Pak jsme zjistili, že gate pro odlet do Prahy se změnil a nikoho nenapadlo cestující informovat. Žádné hlášení, nic. Tak jsme rychle přeběhli do nového gateu a už jsme skutečně odletěli do Prahy.
 Dalo by se říct, že tady naše thajské dobrodružství končí, ale ty pravé problémy, díky nemu vzniké, se objevily až po příletu a touto dobou se řeší a spíše přibývají. To pravé peklo, jako vždycky, prostě čekalo až v ČR.

 Ale na druhou stranu, byli jsme tam neskutečně šťastní a viděli tolik krásných věcí, míst a lidí, cítili úžasnou energii Thajska a vůbec, byl to až magický výlet a určitě jsme nebyli v Thajsku naposledy. 
 Zvládli jsme spolu být v časech dobrých i zlých, v bohatství i chudobě, v nemoci i ve zdraví, a to vše během tří týdnů. No kdo to má? :)

 P.S. : Přemýšlíme o založení zážitkové kanceláře jen pro opravdové dobrodruhy se silným žaludkem, která by se jmenovala Cestuj s Michalem a sleduj, co se stane. Můj milovaný Pan Katastrofa se postará o vše jen svou přítomností. V případě zájmu se ozvěte :D


sobota 13. června 2015

Poklidný výlet do Thajska II. část

 Po mé důsledné, cca 12h trvající, léčbě zápalu plic, jsem usoudila, že rekonvalescence byla dostatečně dlouhá na to, abych zvládla opět cestu skútrem na Lamai a zpět (dohromady nějakých 34km). Vyrazili jsme, tentokrát odhodláni si Lamai pořádně užít. Dali jsme si koktejl, vyvalili se na pláž a užívali si. Dokud jsme nepřišli na to, že Michalovi chybí kreditka. Pohotově jsme začali panikařit, byl si jistý, že peněženku si bral s sebou. Rychle jsme jeli skútrem zpět, a opravdu, ani na naší chatce nebyla. Následoval hovor do banky, při kterém se Michalovi asi desetkrát změnila barva v obličeji, načež nebyl schopný slova, což jsem u něj ještě neviděla. Vybrali nám účet, na kterém bylo zhruba tolik, aby to nakoplo ekonomiku Thajska nejvíc od doby, kdy Leonardo DiCaprio natočil film Pláž. Jak už jsem předeslala, peníze v keši jsme prakticky neměli. Kartu banka zablokovala ihned, když jí transakce přišly podivné - to znamená po vyčerpání celého účtu. Situace byla natolik vážná, že jsem nepoznamenala ani 'já ti to řikala, že to máš vybrat!', když mi Michal sdělil, že pojištěné to sice má a vrácené to bude, ale nejprve musí jít na pobočku v ČR a čekat 30 dní na výsledek reklamace.
 Řešili jsme, co budeme dál dělat. Z hotelu, kde jsme byli, jsme chtěli v těchto dnech již odjíždět, ale neměli jsme momentálně na zaplacení, a tak jsme museli dobu pobytu po jednom dni prodlužovat s tím, že zaplatíme při odjezdu a čekat na zázrak. Nakonec jsme, skutečně zázrakem, sehnali pár peněz (ne, ani já, ani Michal jsme se nemuseli prodávat) a já jsem Michalovi dala posledních 100EUR, které jsem si vzala s tím, že je můžeme použít při cestě zpátky v Istanbulu, aby je rozměnil na bahty.  Z těchto posledních peněz jsme zaplatili hotel, ze kterého jsme odjížděli a odvoz do nového, levného hotelu (ten byl na místě, kde se nám líbilo nejvíc, na prvním stanovišti v Choengu), měli jsme to tak na chlup, že nám zbylo 20bahtů (cca 14Kč). Michal v novém hotelu zjistil, že peníze mu mizí i z dalších, jaksi propojených účtů (přes účty je tady on, já dodnes nevím, co se vlastně přesně stalo, každopádně jsme byli úplně v prdeli).
 Na jednom z vykradených a zablokovaných účtů ale zůstalo několik málo tisíc, ze kterých bychom eventuálně mohli i přežít až do odletu. Ale bez letenek do Bangkoku, což ještě popíšu. Český support k tomuto zahraničnímu účtu byl ale tak úžasný, že Michalovi dali na vybranou - buď převezme odpovědnost za proběhlé transakce a zmizelou astronomickou částku už neuvidí, a pak tedy může vybrat zbylou směšnou částku na dožití v Thajsku, anebo se nevzdá práva reklamace, ale účet zůstane zablokován a na dožití nám nezůstane nic. Po této Sofiině volbě a neskutečném vnitřním boji, se můj milý rozhodl, že nějak přežít musíme, a tak se vysoké částky vzdá. Nejprve ještě zavolal na britský support tohoto svého účtu, a tam o žádné takové podmínce nepadlo ani slovo a peníze zpřístupnili.  Takže jupíjej, měli jsme nějaké peníze a nemuseli se vzdávat reklamace.
 Náš známý nás následně ještě varoval, abychom si nechali sepsat nahlášení krádeže kreditky u policie, že jinak bychom to také nemuseli vyreklamovat na pojišťovně v ČR. A tak jsme se vydali na policii. Na cizinecké policii, tam, kde by možná někdo porozuměl angličtině, nikdo nebyl, neb ten den se slavil Den Buddhy, museli jsme hledat policejní stanici někde jinde, takže o aktivitu jsme ten den měli postaráno.
 Rozhovor s vysmátými policisty byl vcelku zábavný, anglicky moc neuměli, ale vtipní byli (například když jsme řekli, že jsme z Čech, propukli v huronský smích a jeden z nich ukázal na druhého a zahuhlal něco jako "and he is from xxxxx", což vypadalo, jakoby říkal: no jasně, vy jste z Čech a on je z Narnie, načež se začali smát nezřízeně ještě víc). Poslali pro nás zvláštního strážníka, který asi jako jediný uměl trochu psát latinkou, zato anglicky už neuměl ani slovo. Ten s námi za krásnou hodinku a půl sepsal protokol. Nechali si od do posledního bahtu okradených turistů zaplatit 40bahtů za vydání dokladu a mohli jsme zase zpátky.
 Ostřílení policisté se okamžitě s ohromným nasazením vrhli na vyšetřování našeho případu. Alespoň to jsme si mysleli, když tak rychle opouštěli policejní stanici. Do té doby, než jsme je po sepsání viděli naléhavě a s ohromným nasazením popíjet mléčné shaky před stanicí. Alespoň na nás mile mávali a přáli šťastnou cestu.
                                             (policejní stanice a rozjaření zúčastnění)

 Po cestě domů jsme si říkali, že teď už je to v pořádku, tu hroznou smůlu jsme zákonitě museli vyplýtvat. Usoudili jsme, že jeden večer si můžeme dopřát ze zbylých peněz alespoň nějaký ten drink a šli si sednout do hezkého baru na hlavní třídě. Tak milé lidi, jako jsme poznali tam, jsme neviděli už dlouho. Byl to takový mix Thajců a Evropanů, úžasná atmosféra a zábava. Na chvíli jsme konečně zapomněli na ty starosti, které jsme měli, bylo krásně, měli jsme se rádi, no kýč.
 Došlo na placení a Michal vyndal bankovky. Myslel, že bral tisíc bahtů, ale bankovka pro sto a pro tisíc je prakticky stejná, zmýlil se, vzal jen sto a potřebovali jsme tisíc.
 Podpořen pár drinky se vydal pro tisíc bahtů, asi 2km, skútrem na pokoj. Přijel zpět do baru.....a ukázalo se, že omylem vzal opět stobankovku (to už jsem nevěděla, jestli si nedělá srandu). I vydal se znovu. Vrátil se opět k baru a od chodníku na mě mával, abych rychle zaplatila a jela na hotel. Při přistoupení blíž jsem si všimla, že je celý od krve. Nožkou efektně šlapal v louži krve, která se mu tvořila v žabkách. Vzala jsem ho na hrb a dovlíkla na sedačku, kde jsme ho s majitelkou baru (bývalou zdravotní sestrou) řádně ošetřily. Při zpáteční cestě totiž můj milý narazil na krvelačnou smečku lidožravých psů, která se mu zákeřně vrhala pod kola, a tak musel chtě nechtě skútr šlehnout o zem a rozflákat se (minimálně takhle to vyznělo v jeho podání, já osobně si myslím, že mu přes cestu přeběhlo pár hrajících si hafanů).
záhy po úrazu

 Ještěže ti úžasní belgičtí majitelé baru byli tak hodní a Michala vzal Geoffrey (majitel) na skútru do hotelu. Já jsem se chtěla postarat, a tak jsem rychle běžela do hotelu celou cestu po svých, v sandálcích. Při mém doběhnutí Michal přišel na to, že mu někde spadl z přívěšku na klíče...klíč. Takže jsem opět běžela po té samé trase až k baru, kde jsem klíč našla...a zase běžela zpátky do hotelu (udržujeme fyzičku pro muayi thai i po třech koktejlech a jednom pivu).
 Další dny se nesly ve vtipném duchu zlehčování situace, kdy kryplík nemohl normálně chodit, ale léčil se celkem rychle, a to i navzdory tomu, že jsem ho ošetřovala já. Navíc za sarkastických poznámek o tom, že by to měl rozchodit, že když mě nebude poslouchat, kopnu ho do kolena a podobně. 
sexy tělo zůstává!!

 Tudíž tímto článkem jsem popsala, proč se změnily původní plány procestovat větší část Thajska, ale článek už mi přijde až moc dlouhý na to, abych v něm zvládla řádně vylíčit poslední dny našeho dobrodružství a odlet do Čech tak, aby nadbytečnou délkou nenudil. Tak se asi dočkáte třetího dílu a napínavého vyprávění, jak jsme se ani nemuseli dostat do Prahy a další příhody. Nadšeni? :D



Poklidný výlet do Thajska I. část



 Vzhledem k tomu, že mi nemálo lidí prosilo o sepsání našich thajských příhod, pustila jsem se do toho. Pro snazší čtení vypravování rozdělím do dvou částí. Enjoy :)

 Po půl roce promýšlení tras napřed ve Střední Americe, USA, dále po Malaysii a Filipínách, průserech v průběhu celého půl roku, kdy jsme nemohli z různých důvodů odjet ani do jedné destinace v tom kterém měsíci, jsme se konečně rozhoupali, že pojedeme na Srí Lanku.
 Vymyslela jsem plán cesty, vše bylo dané, a tak bylo naprosto logické, že jsme ve zkratu mysli koupili letenky do Bangkoku. Den před odletem. Nevadí, spontánní plány mi problém nedělají a stejně mám v úmyslu procestovat Asii křížem krážem, takže Thajsko byla dobrá volba.
 Inu 20.5. jsme natěšení čekali na let do Istanbulu na pražském letišti, čas na přestup byl tou dobou krásné dvě hodiny, takže jsem se nebála, že bychom let nestihli. Let byl ale kvůli počasí zpožděn o hodinu a půl. Doletěli jsme do Istanbulu s velkorysými deseti minutami na přestup, což by se ještě dalo zvládnout, kdybych někde na tabulích viděla let do Bangkoku. Letištní koordinátorka nás rychle poslala do letadla, jehož cílová stanice byla Ho Či Minovo město. Ujistila jsem se u stewardky, že tohle letadlo letí skutečně do Bangkoku. Matoucí bylo to, že slovo 'Bangkok' jsem viděla až na jídelním lístku (kde bylo rozdělené jídlo na 'před Bangkokem' a 'po Bangkoku') a nikdy předtím jsem letadlem se zastávkou neletěla, takže teď už budu vědět.
 V Bangkoku jsme zjistili, že Michalovi nepřijely kufry. (Což se dalo čekat, jelikož když si objednáme v restauraci pití, nejednou se stane, že mně ho donesou a jemu ne, popřípadě jemu dají něco jiného. Dokonce když si s přáteli v pěti lidech objednali gin s tonicem, tak jediný on dostal sodovku, ale takových příhod je tolik, že by to vystačilo na samostatný článek). Sepsali jsme tedy protokol o ztracených kufrech, na který se musí dávat obzvlášť pozor, prý nám pak kufr doručí přímo do hotelu. Tak jsme přemýšleli, kam poletíme dál a vybrali jsme si let na Ko Samui, s tím, že uvidíme, jak se nám tam bude líbit, a pak přeletíme na další ostrovy, než se vrátíme do Bangkoku.
 Tam jsem ještě Michalovi zdůraznila, ať vybere všechen keš (svoje peníze jsem přeposlala k němu) v Bangkoku, protože mojí kamarádce naskenovali kartu v odlehlejších částech Thajska a následně jí vybrali účet a není to tam vůbec výjimečný jev. Dostalo se mi odpovědi, že to má pojištěné, tak netřeba a přece se nebude vláčet s kešem. Pánem pokladny je u nás on, takže jsem si myslela, že ví, co dělá.....(hahaha)
 Přílet na Ko Samui byl dramatický, ostrov byl sešleháván takovou bouřkou, jaká tam po zbytek pobytu nebyla, hodinu jsme museli kroužit nad ostrovem, protože nešlo přistát. Dlouhou chvíli nám, ve starém typu letadla bez obrazovek a jakékoliv zábavy, krátily občasné turbulence.
 Úspěšně jsme nakonec přistáli a s ubytováním na první noc se objevily problémy, které ale nestojí v tomto příběhu za řeč. Druhý den jsme se stejně přestěhovali do krásného hotelu, kde jsme zjistili, že onen důležitý dokument, který je klíčem k dostání kufru, s kódem a vším možným, Michal někde nechal.
Kvůli absenci jakéhokoliv oblečení či plavek, jsme šli nakoupit, aby si můj přítel mohl alespoň zaplavat v moři. První věc, kterou si samozřejmě koupil, byl oblek šitý na míru (asi aby se mu lépe plavalo).
 Naštěstí vše s kufrem vyřešila po nemalých obstrukcích naše báječná recepční a kufr přijel jen o den déle než se očekávalo.
 Po pár relativně poklidných dnech a výletech z prvního hotelu, jsme se rozhodli přestěhovat na opačnou stranu ostrova a probádat to tam. Z dalšího úžasného hotelu jsme jednoho dne na skútru vyjeli na proslavenou Lamai Beach, kde nás zastihla druhá bouře, zmokli jsme jak psi, a když se počasí trošku uklidnilo, dali jsme se v dešti na 17km dlouhou cestu do hotelu. Za tuhle dobu jsem stačila nastydnout.
 Moje pokašlávání se druhý den změnilo v chrchlání typu posledního stadia tuberkulzy a horečku. Nesnáším ale doktory, tak trvalo asi tři dny, než mě Michal prakticky násilím odtáhl do nemocnice. Thajská nemocnice je jiná, než jsme tady zvyklí, moc se tam s tím nepářou, po chodbách běhají psi. Vyplnění všech formulářů se děje napůl v thajštině, takže bůhví, co mi tam mohli dopsat. Doktorka se zhrozila při poslechu mých plic, poslala mě na náběr krve, který se uskutečnil prakticky na chodbě. Následoval rentgen, který slouží, tipuju, dobrých padesát let, takže myslím, že jsem absolvovala ozáření jednoho malého Nagasaki. Chtěla si mě tam pak nechat na noc, že jsem těžký případ, což jsem radikálně odmítala, tak mi předepsala cosi na inhalaci v Emergency Room a kortikosteroidy do žíly (čímž se léčí astma, které nemám, ale byl to docela nářez! začala jsem se třást, ale skutečně jsem mohla dýchat!). Emergency Room bylo útulné místečko, kam vozili všechny úrazy. Takže jsem si tam inhalovala 3x15min a sledovala lidi s otevřenými zlomeninami, mladíka s napůl useklým prstem, jak si dělá selfie se sestřičkou a visícím článkem ukazováčku, zatímco je evidenentně v šoku a celý se třese. Sestřičky, které tam bez dozoru jakéhokoliv doktora samy dělaly lehčí chirurgické zákroky a odháněly psy, kteří se na pacienty občas přišli podívat. Poletující mouchy byly už jen kosmetickou vadou. Vše bez plenty, pěkně metr ode mě.
 Moje plíce tenhle zážitek efektivně vyděsil natolik, že se rozhodly se uzdravit samy. Při dalším poslechu mě lékařka pustila domů, dala mi asi kilo prášků a mohla jsem jít.

Tolik k první části, pokud by Vás zajímalo, jak jsme přišli o všechny peníze a další příhody, dejte vědět, zda se Vám tenhle článek líbil a dopíšu druhou část :)

středa 19. března 2014

Bitching about....Cuban people


 0sud tomu díkybohu chtěl tak, že mi přihrál do mé bitchí cesty Havanu, kde trávím sem tam nějaký čas a učím se španělsky. Kubu miluju celým svým srdcem, je to naprosto skvělá země, plná nejlepších pláží, krásné přírody, neuvěřitelného množství kvalitního, výborného a levného alkoholu (havanský rum, který pijeme v ČR se povětšinou stáčí v Polsku, věřte nebo ne, tady chutná jinak), nejchutnějšího a nejvoňavějšího ovoce a zeleniny, kterou jsem kdy viděla a jedla, pro mě nejideálnějšího podnebí, co si můžu přát, Havana je architektonický skvost, kdy jedna část připomíná Benátky (Havana Vieja) a další (Vedado) nějaké epicentrum zbohatlíků z 19./20.století, plná života a turistů. Cesta na Kubu je cestou nejen prostorem, ale i časem, jelikož vše se tu (psáno v hotelu Cohiba, s mojitem po pravé ruce a výhledem na oceán po levé) zastavilo v šedesátých letech, i z tohoto hlediska je strašně zajímavá. Na ulicích zní ve většině čtvrtích salsa, která sem tam rozhýbe i mě, hudebně úplně hluchého člověka. Za mě dostává Kuba, jako země, 110bodů ze 100. Má ale jeden obrovský problém, a to je místní obyvatelstvo. Hodně přátel se mě ptá, proč je tak nesnáším, tak jsem se rozhodla sepsat pár důvodů, proč tomu tak je.

 1. SEX
 Zvlášt po včerejší události nemůžu začít jinak. Sexuální turistika zde jen kvete. Za sexem sem jezdí nejen pánové všech věkových kategorií, ale též dámy (které si s oblibou fotí penisy svých úlovků a následné se po barech chlubí svým souputnicím, co za předchozí noc zvládly. Seen it. Bylo jim kolem 50tky, radost pohledět). Kubánci to dobře vědí a taky ví, že z pozice milence/milenky se turista okrádá nejsnadněji. Ti protřelejší hned po příletu napřed schovají pas a peníze na bezpečné místo, teprve poté sundavají kalhoty. Ti nezkušení nejprve sundavají kalhoty a poté už nemají co schovávat. Nepochopte mě špatně, rozhodně nikoho neodsuzuji, je mi to vlastně dost jedno. Proti sexu obecně pranic nemám, kdysi dokonce býval mou oblíbenou kratochvílí, ale probůh... Kdo tu nebyl, si to asi ani nedovede představit. Když chodím sama ulecemi Havany, každý na mě pohvizduje, syčí, auta zastavují, troubí, pokřikují na mě buď nabídky k sňatku nebo velmi nechutné návrhy, všichni se otáčí, snaží se na mě lepit... Teď se skutečně nechlubím, je to pro mě nepříjemné a věřím, že přesně tu samou zkušenost má každá zjevná Evropanka (hlavně ty blonďaté). Na pány se tu ženy lepí tím samým stylem s vidinou výdělku nebo dokonce sňatku pro nějaké lepší občanství, pro svoji profesi tu dokonce tradují krédo, které se dá přeložit jako "píča neni mejdlo, ta neubejvá!" - šlapat se dá furt.
 Po týdnu na Kubě se bojím i otevřít lednici, aby na mě nevyskočil nadrženej černoch. Komu tohle nevadí, bude tu mít žně, ale ze mě se tu stává neurotik. Černochy po zdejších zkušenostech prostě nemůžu vidět a vnímat jako normální lidi, natož aby pro mě někdo takový byl objektem sexuálního zájmu. (Jull si ze mě s oblibou utahuje, že si vybírám přednostně muže, kteří vypadají jako elitní tým HitlerJugend mixnutý se Švédským opalovacím družstvem, tudíž já si tu vážně na své nepřijdu). Nedovedu si reálně představit situaci, kdy bych se černocha dotkla něčím jiným než otrokářským bičem (rejpalové, berte s nadsázkou! Toto není pobídka k rasismu! kdo mě zná, tak ví...no :D ). Takže pro mě je to celkem peklo, naučila už jsem se tyhlety výlevy ignorovat, ale zrovna včera mi potkala věc, která mi hnula žlučí. Šla jsem sama v noci jednou z nejbezpečnějších čtvrtí Havany (Kuba má velice nízkou kriminalitu, prakticky nic násilného tady nehrozí) a z poza stromu na mě vylítnul černoch s údem v ruce, divoce masturboval a pořvával na mě něco, co jsem mu naštěstí úplně nerozuměla, poprvé jsem tady měla vážně nahnáno. Když jsem před týdnem seděla a četla si na "rantlu" zdejšího nábřeží Malecon, snažil se mě balit další z místních, já ho vyfuckovala a on si sedl za bílého dne opodál a začal masturbovat, což je asi místní trend, odešla jsem, brala jsem to spíš jak komickou provokaci a další důkaz toho, že zdejší obyvatelstvo je skutečně primitivní, ale noční podobná zkušenost mi zarazila o dost víc.
 Já chápu, že v zemi, kde není internet, žádné porno, ba dokonce ani old schoolové hambaté časopisy, cenzura je snad i na etiketě od jogurtu a litr rumu tu stojí 3,50USD, se nedá dělat nic moc jiného než permanentně souložit, ale sakra, vážně se musim dívat na to, jak frajer sbalí v klubu slečnu a za půl hodiny se vrátí do toho samého klubu a slečně teče sperma po stehnech zpod minisukně? Not cool. Když se chovají z 95% jako zvířata a primitivové, nemůžou prostě očekávat, že je civilizovanej člověk bude brát jinak. Tečka.

 2. PENÍZE
 První, na co se vás každý Kubánec, se kterým máte jednat, zeptá, je to, zda jste tu poprvé. Nikdy neříkejte, že jste tu poprvé. Je to pro něj pobídka k tomu, aby přepálil cenu čehokoliv klidně sedmkrát. S úsměvem vás sedřou z kůže. Taxikáři, prodavači, číšníci... Vždycky, vždycky si přepočítejte peníze! Jakmile vidí turistu, vrátí vám zpravidla špatně, když se ozvete, tak s trapnou omluvou, že se spletli, vám to vrátí správně a někdy dokonce s typickým úsměvem přiznají: tak jsem to holt zkusil. Jakožto středoevropan neumím smlouvat a ani na to nejsem zvyklá, řekne mi cenu, zaplatím... a hle, moje dvě rajčata musela vážit po přepočítání asi dvě a půl kila. Na trzích je to handlování úplně přehnané. Vidí cizinku a můžou se přetrhnout, abych nakupovala zrovna v jejich stánku (chodí za mnou a snaží se mě k jejich stánku přilákat, tahají za ruce...), jelikož jsme prostě dojné krávy. Komické je, že i v momentě, kdy to ovoce přeplatím, je furt o dost levnější než v ČR. (přinesla jsem si cca 5Kg exotického ovoce a zeleniny za nějakých 5USD a bylo mi řečeno, že tohle má cenu maximálně 2,50USD :D)
 Nejsou tu žádná násilná přepadení, ale na peníze, mobil, pas atp. si musíte dávat stále pozor, krade se tu první liga, kam se hrabou Češi. Kdo si sem jede zasouložit, jak už bylo výše zmíněno, ten vyloženě počítá s tím, že bude okraden. Další zajímavý antropologický poznatek, který jsem ze učinila, je to, že čím světlejší je člověk, se kterým jednám, tím přijdu o míň peněz. Ti nejčernější, nigerijské typy, jsem tu viděla spíš žebrat než pracovat (ale to je zakázané, takže jsem viděla i jak je zatýkají), když jsem jela s jedním hodně černým taxikářem (poprvé), počítal si 8USD za tu samou cestu, za kterou si jeho kolega s o několik tonů světlejší pletí(spíše latinoameričan) počítal 4USD. Myslela jsem si, že je to shoda náhod, ale pak jsem si i na trhu všimla, že ti světlejší mě prostě obírají míň. A co se třeba zejších vysokých škol (jsou zadarmo, takže výmluvy na peníze neberu) týká, tam pravého černocha prakticky nenajdete, tam chodí jen ti nejsvětlejší, stejně jako pak zastávají nějaké důležitější úřady. Takže pokud nechcete být okradeni, na Kubě tedy spíš - pokud chcete být okrádáni co nejméně, čím světlejší je dotčný, tím je to pro vás lepší. 

 3. B0RDEL
 Představte si Chánov. A teď si představte Chánov pro 2,5mil lidí. Tak takhle nějak je to s Havanou. Naštěstí já nebydlela nikdy v těch horších čtvrtích, ale ve čtvrti pro turisty, kde je pořádek a je to tu čistější než třeba Praha. Ale už kousek v periferii je to úplně jinej příběh. Spíš co mi ale na Kubáncích deptá, je fakt, že dovedou zničit nádherné budovy. Mají k dispozici úplné skvosty a oni to vybydlí jak stádo prasat. Do baráku, který by se dal považovat za dvougenerační, narvou klidně 40lidí a bordelí si v něm. Nic neopravujou. Všechno je jen tak, aby se neřeklo. Přepychové vily se pomalu rozpadají a chátrají. Když přestane fungovat auto, ještě chvíli ho tlačí, pak rozeberou vše, co se může prodat a zbytek nechají stát tam, kam ho dotlačili. Nejsou zde obchody, jak je známe ze zbytku světa, většina potravin pro Kubánce se kupuje na trzích v syrovém stavu a nějaké předzpracované potraviny si tu nemůže dovolit s platem 30USD/měsíc každý. Takže se úplně minimalizují odpadky typu obaly, naštěstí. Kdyby to tak nebylo, tak tu zahnijou. A nejhorší na tom je, že jim by to bylo úplně jedno.....





středa 5. února 2014

Bitching about....Capricorn

"Nic není tak hrozné, aby to nemohlo být ještě horší"
 Dlouho jsem přemýšlela, jaké znamení se jako další dočká trestu v podobě mého bitchingu. Ta, která znám nejlépe, jsem už vyčerpala, a tak se z vtipných, bláznivých, rozpustilých a explozivních vod rozených bavičů musíme chtě nechtě uzemnit a dodat tý diskotéce trošku reálnější nádech. Znamení, které mě v životě celkem uzemňuje a strhává mojí hlavu z oblak do temných nížin všednodennosti, kam bych se svou rozlítanou povahou ani nepáchla, bývá nejčastěji Kozoroh.
 Kozoroh je ženské, zemské znamení, jehož vládcem je, jak jinak, Saturn, který je mezi astrology oblíben jako osina v příslušné části těla, věčný komplikátor všeho, co mu přijde do cesty. Dle horoskopu by měli mít zrozenci tohoto znamení tradičně povahu melancholickou, ale ze svého pozorování jsem se setkala spíš s hybridními choleriky. Hybridními proto, že je nenaštve jen tak něco, ale když už, vyletí s naprosto nečekanou prudkostí a hysterií, často za hranicemi jejich jinak velmi slušného chování.
 Také bych předeslala, že u Kozoroha jsem se setkala s tím, s čím se potýkám jen velmi zřídka, a to asi se dvěma Kozorohy (zdravím V. a M.!), na které platí ani ne 5% mého, jinak vcelku obecného, pozorování, takže pokud toho "svého" Kozorožce v tomhle popisu nenajdete....já vám říkala, že se to může stát!

Co na nich mám ráda?
 Většinou to bývají hezcí a okouzlující lidé (také jsem si všimla, že tohle znamení dává často tmavé typy - tmavé oči, vlasy, dobře se opalující...) a já mám ráda hezké lidi. Jejich cílevědomost bývá dechberoucí, stejně jako smysl pro pořádek nebo uspořádání svého života. Neexistuje, aby Kozoroh neměl plán. Jsou zodpovědní, když se pro něco nadchnou, dotáhnou to zpravidla do konce. Jsou inteligentní, ale z mého pozorování za jejich vědomostmi většinou tkví spíš hodně dřiny a učení než nějaká vrozená schopnost nasávat informace jako například u vzdušných znamení. Jak už jsem psala na začátku, dovedou mě strhnout do reality z mých vzdušných zámků, ale o to také nestojím stále, takže se s nimi vídám méně než třeba s Vodnáři nebo Střelci. Ačkoliv bych ráda potvrdila rozšířené tvrzení, že bývají lakomí, nesetkala jsem se s tím. Své finance si hlídají, to ano, nehýří a není to ten typ, co propije i kalhoty, ale lakomí nejsou. Také dovedou zůstat u jedné věci pro mě naprosto nepředstavitelnu dobu. Zatímco já už jsem změnila za život sport, kterému se přednostně věnuji, styl oblékání, účes, hudbu, kterou poslouchám, jelikož mi vše po čase přestává bavit... tak stokrát, mí kozoroží frendíčci si jedou to samé už celé dekády. Což implikuje to, že se časem stanou v něčem přímo výborní, ale v mnoha dalších oblastech jaksi zakrní.
 Bývají to většinou estéti s dobrým vkusem a odhadem toho, co jim sluší, a jak se obléct vkusně na různé druhy příležitostí.
 A také, nemít svého jednoho dobrého kamaráda Kozoroha, který mi po dobu studia VŠ neustále připomíná, kam se zapsat, kdy co odevzdat, za kým s čím jít, z čeho se učit, pravděpodobně bych polovině studijně důležitých záležitostí nepřikládala větší význam.
 A to, co bych na nich chtěla nejvíce vyzdvihnout je fakt, že je na ně spoleh. Jakmile Kozoroh něco slíbí, tak to splní, jakmile má něco v úschově, můžu si být jistá, že se mi to v pořádku vrátí a nebude to zneužito. Zařídí co může a problémy umí řešit nebývale efektivně. Kdybych skončila v nějakém vězení v cizí zemi a měla jen jeden telefon, co mi má zachránit kůži, zavolám Kozorožci a vím, že bude o vše postaráno. Kozorozi pro mé představují mezi přáteli určitou jistotu, kterou po Vodnářích, Střelcích nebo Blížencích nemůžu nikdy chtít.

A teď co mi na nich štve?
 Asi se ani nestýkám s lidmi, co by měli rozdílnější povahu od té mojí než Kozorozi. Neskuteční materialisté, jestli mají nějaký jiný než materiální život, a jestli přemýšlejí nad jinými záležitostmi než nad hmotnými, celkem úspěšně to před světem skrývají. Kozorozi bývají workoholici par excellence, nesetkala jsem se s nikým jiným, kdo by měl tak striktně dáno "napřed práce, pak zábava", s čímž se potýkají především mí přátelé z řad studentů, kteří by rádi prokrastinovali jako zbytek spolužáků, ale jejich povaha jim to nechce dovolit. Jsou to puntičkáči (teda na Panny v tomhle nemají, ale jsou také výživní tímto směrem, zvlášt pro mě).
 Tady by se možná hodil příklad ze života, v prváku jsem se probudila po nějaké prvo-vš-párty u spolužáka, a ten hned po ránu vyskočil jak srnka a začal uklízet vše v typické post-party místnosti (zatímco Střelec by v takové situaci pravděpodobně vyrazil za novým dobrodružstvím, Vodnář pronesl něco, co vůbec nesouvisí s čímkoliv, co by vás mohlo napadnout a Blíženec by začal štěbetat),  takže má první věta jeho směrem nebyla: 'dobré ráno!', ale :' tyvole ty jseš Kozoroh, co? '
Puntičkářství je věc asi prospěšná, ale mě dovede vážně vytočit, ani nevím proč.
 Když se chci s Kozorohem podělit o nějaké krásy života, např. když se zamiluju a cítím se high as fuck (nestává se často, ale přesto se mi to už párkrát za život přihodilo), jen Kozoroh mi místo: 'jéé, to je super, jsem ráda (a) že jsi štastná!', řekne: 'hmmm....no a proč do něj? můžeš mi vyjmenovat nějaký klady? a ty nevidíš ty zápory?' ( a následuje přesný výčet všechn záporných vlastností dotyčného), nebo řeknu: 'no a já pojedu tam a tam!' a Kozoroh: 'no a co když se ti tam něco stane? ztratíš kufry, máš pojištění? myslíš, že tahle země je dobrej nápad, když tam jedeš sama?' a takhle je to se vším. Všeprostupující skepticismus, určitý pesimismus a nedůvěra v dobré vyhlídky. Mě osobně tohle nebaví, razím ten názor, že když si nic špatného nepřipouštím, také se to nestane. Kozoroh musí stále rýpat, analyzovat a probírat ty nejhorší varianty. Jsou ale ideálním terčem různých vtípků, snáší je totiž celkem dobře, ani se moc nebrání.

 Těžko přijímají názory ostatních, ačkoliv je zpravidla vyslechnou, tak i po racionální argumentaci je máloco přinutí změnit své dogmatické stanovisko. Bývají zkostnatělí s přesně stanoveným programem, který si nenechají vymluvit.
 Typický Kozoroh ve vztahu bývá až nepříčetně majetnický a usurpátorský, dovede skutečně výstavně žárlit. Ale sami to s věrností nemaj nijak horké, pokud v dětství nepřijali nějaké přísné vzorce a morálku z rodiny. Partnerovi stěží dopřejí nějaký rozlet. Někomu to může ale vyhovovat, především pokud má člověk v úmyslu se zklidnit, usadit, zakládat rodinu and other shit, nemusí se moc bát, že se jednoho dne vzbudí a zjistí, že Kozoroh zmizel nebo že by se po nějaké bouřlivější hádce rozhodl opustit vztah natrvalo. Kozoroh má smysl pro závazek a je perzistentní prakticky ve všem, co dělá.

Shrnutí a rady na závěr?
 Kozoroh je člověk, kterého je dobré znát, je to velmi dobrý, loajální a spolehlivý kamarád s praktickým pohledem na vše. S většinou vyprofilovanými, ale hlubokými znalostmi a dovednostmi a není to zákeřný člověk. Pokud ale víte, že máte depresivní sklony, moc se v jeho přítomnosti nezdržujte, jelikož občas dovede vyděsit i mě, nezdolného optimistu. Jestli by si nějaké znamení prozpěvovalo známou písničku z Monty Pythona s obměnou  - 'Always look on the DARK side of life', byl by to právě Kozoroh.